Velké šoky ve výchově nefungují

K tvorbě dnešního článku mě vedla velmi živá vzpomínka. Z dětství si toho nepamatuji mnoho, ale jsou některé silně nabité emoční okamžiky, na které člověk nikdy nezapomene. To patrně znáte. Pamatuji si, že jsem byla na návštěvě u bratrance zrovna ten večer, kdy chodil Mikuláš s čerty. Seděli jsme napjatě na pohovce, když jsme za oknem uslyšeli řinčení řetězu. Schovali jsme se za pohovku a třásli se strachy. Když Mikuláš s pomocníky dorazil, čert prohlásil, že si bratrance odnese v pytli do pekla, protože zlobil. Bratranec se vyděsil ještě více, začal prosit, plakat, chytal se vší silou topení, zatímco ho čert táhl za nohy. Více vyděšené dítě jsem od té doby zatím neviděla. Myslíte, že přestal zlobit?

Pokud rodič opakovaně ztrácí pocit kontroly nad výchovou svého dítěte, je to varovné znamení, že ve výchově něco chybí (nejčastěji důsledné hranice nebo porozumění dítěti).

Někteří rodiče bohužel po období bezvládí přistupují k drsným opatřením. Skoro jako by chtěli, aby se jejich dítě probralo a od základů změnilo. 

Pro některé děti to může být návštěva čertů, kteří se je snaží dát do pytle

Pro jiné studená sprcha při záchvatu vzteku

Pro další naplácání na zadek kvůli špatné známce

Po aplikaci intenzivní "výchovné" lekce mají pocit, že nad dítětem znovu získali moc, možná i cítí uspokojení, že nějakou situaci (po dlouhodobém pocitu nespokojenosti) konečně zvládli. Daná opatření ovšem nepodporují zdravý vývoj dítěte (k větší zralosti, zodpovědnosti nebo sebevědomí - spíše naopak) a k nápravě chování stejně nedojde.

Někteří mohou namítnout, že efekt se přece dostaví - dítě po návštěvě Mikuláše přestává zlobit, křik po studené sprše okamžitě přestane, po pořádném výprasku už bez reptání sedá k úkolům. Kéž by to ale vydrželo déle...

Tento zdánlivý efekt rychle mizí. Co se opravdu stalo? Dítě mělo stresovou reakci - v důsledku intenzivního strachu mu na chvíli "zamrzly" všechny vyšší funkce mozku a stalo se tak pasivním (v očích rodiče se může jevit, že konečně začalo poslouchat). V budoucnu se přirozeně bude snažit chovat tak, aby danou situaci zase nezažilo. To může být mimochodem častou motivací rodiče: "Potrestám ho tak, aby to už nedělal... aby se polepšil..." "Asi ještě nedostal dost, aby si to zapamatoval."

Tato bezprostřední změna, která nastala po trestu, netrvá dlouho. Dítě totiž není dost vyzrálé, aby dokázalo po dlouhou dobu měnit své chování, pokud se podmínky jeho prostředí zásadně nezměnily. Epizody se tak znovu opakují. Jak se tedy může dítě daným situacím vyhýbat, když nemůže změnit své chování? Bude se vyhýbat zdroji trestu - tedy nejčastěji rodiči. Pokud se mu nemůže vyhýbat fyzicky, obrní se citově - tohle dítě vám často po výprasku řekne, že ho to ani nebolelo a může se tvářit zdánlivě nezaujatě až znuděně. I tak se do něj každá rána nadobro zapíše.

V dospělosti to pak může dospět až do té míry, že se daná osoba bude podvědomě vyhýbat blízkým vztahům, emočně náročnějším situacím, případně i vlastním negativním emocím.

Setkávám se s rodiči, kteří oponují, že je podobná (nebo i drsnější) výchova od jejich rodičů nijak zvlášť netraumatizovala. Velká část z nich ovšem později přizná, že k rodičům nemají příliš blízký vztah. Nedokážou si představit, že by v dětství s rodičem řešili nějaký citlivý problém nebo jej požádali o pomoc při nějakém nezdaru. Své chyby se spíše snažili co nejlépe skrývat.

Nestojí za to vyzkoušet jiný způsob?

Tím se dostávám k důležitému pravidlu, které jako jedno z prvních učím rodiče na kurzu:

Změny přicházejí po kapkách

Nemůžete očekávat, že se vaše dítě přes noc změní a všechny výchovné problémy vymizí. I kdybyste dítě sebevíce namotivovali (nebo v horším případě vyděsili), nedokáže samo udělat tak zásadní změnu. Sami jste si to možná vyzkoušeli na začátku roku, kdy se začala postupně hroutit většina vašich život-měnících předsevzetí. Změna je náročná i pro dospělého.

Navíc problémy, se kterými se dítě potýká, tam existují z nějaké příčiny, na které je třeba pracovat. A téměř ve všech případech:

Jako první musí udělat změnu rodič

Vadí Vám nějaké chování vašeho dítěte? Naučte se důsledně stanovovat hranice ve chvíli, kdy se chování objeví. Dáte tak dítěti šanci se v chování zastavit, čímž ho naučíte větší zodpovědnosti. Je to vždy lepší, než dítě zpětně trestat za chování v minulosti, které už nemůže změnit (třeba bití sourozence).

Příklad:

Lukáš bije svou mladší sestru, protože si vzala náklaďák, se kterým si chtěl hrát.

• Rodič: "Protože biješ svou sestru, nedostaneš zmrzlinu/ dostane zmrzlinu jenom ona." (Reakce Lukáše? Smlouvání, pláč, vztek na sestru i rodiče, pocit nespravedlnosti)
• Rodič: "Lukáši, vidím, že máš velký vztek na Sáru. Sára ale není na bouchání. Můžeš se s ní domluvit, kdy ti auto půjčí nebo si jít bouchnout támhle do boxovacího pytle, co si vybereš?" (Dáváme jasnou hranici, ale zároveň necháváme Lukáše o něčem rozhodovat a vybít nahromaděný vztek vhodným způsobem).  

Zdá se to složité? Vůbec ne! Citlivé, ale důsledné stanovení hranic je po čase úlevou pro rodiče i dítě, které se je postupně naučí respektovat. Pokud tento způsob nezabírá, pravděpodobně tam nějaká důležitá část chybí, případně se může přistoupit k pokročilejšímu stanovení hranic. 

Pokud by Vás zajímalo, jak tyto dovednosti nacvičit, mrkněte na kurz Terapie vztahu rodiče a dítěte. Možná vás překvapí, kolik rodičů řeší podobné problémy jako vy!