Rozhovor o smrti s dětmi - nejčastější mýty

Na slova SMRT a ZEMŘEL je moc malý, nepochopil by to.

• Mluvit o smrti je pro dospělé obtížné. Někdy proto při rozhovoru s dětmi používají fráze, že blízký "spí" nebo "odjel na dlouhou cestu". Tím děti často matou. Mladší děti chápou výroky doslovně a mohou tak být skleslé, že se daná osoba nerozloučila, ptát se, kdy se vrátí nebo se obávat, že takto bez upozornění odjede někdo další. U připodobnění ke spánku se poté mohou objevit obavy, že se dítě po usnutí rovněž nemusí probudit.
• Dítě opravdu chápe smrt jinak než dospělý, to ovšem neznamená, že mu s jejím přijetím nemůžeme pomoci. Jakmile je dítě dost zralé na to, aby mělo někoho rádo, je dost zralé i na truchlení. Truchlení totiž nesouvisí s kognitivní vyzrálostí, ale se schopností prožívat emoce.

Děti by se neměly účastnit pohřbů.

• Zde neexistuje správná nebo plně univerzální odpověď. Zajisté bychom neměli děti do účasti na pohřbu nutit. Je přirozené, že může mít dítě z této události obavy, jelikož s ní ještě nemá zkušenost. Vhodné je mu celou událost popsat a zodpovědět jeho otázky (asi zde bude více lidí plakat; uprostřed místnosti bude rakev, ve které bude babička ležet; lidé tam poté budou chodit a dávat tam květiny apod.) Velmi nápomocné je i dítě do přípravy pohřbu zapojit (například vybrat vhodné květiny nebo fotku, která bude vystavená). Tím mu dodáme pocit důležitosti a kontroly nad okolními událostmi. 
• Někteří rodiče mají obavy, aby pohřeb dítě netraumatizoval. Výzkum Salerové a Skolnicka (1992) tvrdí spíše opak - u dětí, které měly možnost otevřeně mluvit o smrti a účastnit se procesu truchlení a pohřbu, se v menší míře rozvinula deprese než u dětí, které takovou možnost neměly.
• Silvermanová a Worden (1992) zkoumali reakce dětí ve věku 6 - 17 let na pohřeb svého rodiče. 95 % zkoumaných dětí se rozhodlo pohřbu zúčastnit, některé i v rozporu s přáním rodiče. Jak se ukázalo s odstupem několika měsíců až dvou let, všechny tyto děti byly vděčné za to, že se mohly pohřbu účastnit. Tento rituál dětem naplňoval stejné potřeby jako dospělým - naposledy se rozloučit se zemřelým a přijmout jeho smrt; potkat se s blízkými a uvědomit si, kolik osob ho mělo rádo; využít podpory ostatních. Pohřeb se tak ukázal jako důležitý krok v procesu zpracování této náročné životní změny. 

Když budeme dělat jakoby nic, lépe se s tím vyrovná.

• Rodiče mají často pocit, že dítě tímto způsobem nejlépe ochrání před realitou smrti. Někdy tak chrání i sebe před intenzivními dětskými emocemi, se kterými by si nemuseli vědět rady. Jak jsme si ovšem ukázali v příběhu Mizející dědeček, dítě ztrátu prožívá i přesto, že je toto téma v rodině tabu. I malé dítě vycítí, když se o něčem doma nesmí mluvit a tomuto pravidlu se podvědomě přizpůsobí. Tím ovšem jeho žal nezmizí. Výsledkem je pouze skutečnost, že zůstává osamělé se svými pocity i možnými děsivými fantaziemi, co se asi reálně stalo.

Musíme být před ní silní.

• Děti se učí fungování ve světě nápodobou svých nejbližších. Stejně tak je tomu u truchlení. Tím, že si rodiče nedovolí před dítětem pocity zármutku prožít, mohou tak nevědomky dávat dítěti najevo, že tyto pocity nejsou v pořádku. Dítě tím také dostává zprávu, že je jediné, které to takto intenzivně prožívá, což prohlubuje jeho pocity osamělosti. 
• Pokud rodič potlačuje své pocity, brání mu to v jejich zpracování a posouvání dál. O to náročnější pro něj poté bude být tu pro své truchlící dítě. 

Všechny děti truchlí stejně.

• Ačkoliv pozorujeme společné znaky truchlení v jednotlivých věkových kategoriích, každé dítě je jedinečné a stejně tak jeho reakce. Jak bylo zmíněno výše, dětskou schopnost truchlit ovlivňuje z podstatné části zkušenost s truchlením u jeho blízkých osob. Rozdíly také souvisí s temperamentem dítěte, jeho schopností komunikovat, poskytovanou sociální oporou i dosavadními zkušenostmi se ztrátou. Vliv na reakci dítěte má rovněž samotná událost - zda byla očekávaná nebo náhlá, za jakých okolností blízký umřel apod.

Když si hraje a je aktivní, tak netruchlí.

• Pro dospělé je běžné vyjadřovat své pocity pomocí slov. Dětská řeč ovšem není natolik rozvinutá, aby ji mohly děti naplno využít. Přirozeně proto užívají k ventilaci napětí a zpracování témat hru, kresbu nebo fyzickou aktivitu. Truchlící dítě tak může být paradoxně více aktivní než obvykle. Při obtížích se zpracováním emocí můžeme u dětí pozorovat potíže se spánkem, přecitlivělost nebo tělesné symptomy (bolesti břicha nebo hlavy apod). Je proto důležitá otevřenost k různým projevům dítěte, nejen těm, které bychom očekávali (například smutek). Pokud si u dítěte všímáme  změny, která nás nechává na pochybách, je vhodné domluvit konzultaci s dětským psychologem.